Život pro začátečníky

   Dnes mě, při jedné z mnoha vyučovacích hodin strávených koukáním do zdi, napadlo, co nám ta škola ve skutečnosti do života dá. Člověk studuje takových let a ani si přes tu horu vzorečků, zápisků, taháku všemožně po těle, káv, propařených pátečních večerů a potu ani nevšimne, že ho vlastně nenaučili žít.
No, je to tak, za necelý rok budu oficiálně dospělá, ať chci nebo ne, a tak bych už skoro měla vědět, jak žít sama za sebe, a co jsou ti dospěláci vlastně zač. To se ale neděje, nikdy nepřijde paní učitelka matematiky a neřekne, tak děti, dnes necháme logaritmy logaritmy, jsou už tak stovky let a popovídáme si o něčem opravdu podstatném.

    Kdybych já byla ministr školství zavedla bych nový, povinný předmět, takovou vylepšenou občanskou výchovu. Nazvala bych ji třeba Život pro začátečníky. Úplně by stačila alespoň jedna hodina týdně. Jak nad tím tak přemýšlím, takový předmět bych si zvolila, i kdyby byl nepovinný, protože my mladí, pár rad ale zatraceně potřebujeme.

    Prvních pár látek, by byly otázky čistě praktické, co kde na jakém úřadě, jak platit daně a kde najít pomoc, když si s něčím nevíme rady. Klidně bych ale pokračovala i dál, moc by se hodilo vědět, o čem ten život je, jak být dobrý partner, rodič, přítel, jak se chovat k nemocnému člověku nebo jak se z toho všeho prostě nezbláznit. Ujistila bych studenty, že každý život je někdy pes, ale že jsou chvíle, za které by se mělo děkovat. A jak životu děkovat. Povídali bychom si o lásce a o skutečných příbězích a taky bych jim dala vědět, že čas běží strašně rychle, tak aby je to pak nepřekvapilo.

    Jistě, musí to mít háček, jinak doufám, že by něco takového dávno vzniklo. Asi je to tím, že člověk nemá kde nabrat kompetenci tento předmět vyučovat. Každý člověk je jiný a liší se cestou i pohledem na svět, žádné zkoušky pro životní pedagogiku by proto nikdo ani nevytvořil.

   Inu, co se dá dělat. Asi mi nezbývá nic jiného, než si ten život projít sama a snad po té cestě pokusů a omylů, mnohého se spálení a euforií nad úspěchy, přijdu na to, o čem to celé bylo.

O přáních

Přeju si delší nohy a kratší smutky. Přeju si vázu kopretin a nebýt na tom světě sama. Přeju si kocoura, a aby už se mi vrátil. A taky sluníčko by už mohlo vykouknout zpoza mraků.

A úplně nejvíc si přeju, nic si nepřát.

   Jako malá jsem doufala, že jednou chytím zlatou rybu a bud mít ty tři přání.„Přeju si panenku a oblečení na tu panenku a další tři přání, “řekla bych. Je myslím jasné, že jsem byla dítě velmi vypočítavé. Vážně jsem se bála, že si budu vášnivě přát a přát a poslední přání zapomenu proměnit v přání další, a nakonec nedostanu to, po čem skutečně toužím, to by bylo fiasko.

    Musím přesto, malou Sáru pochválit, ke svým šestým narozeninám jsem totiž dostala od své tety ručně vyrobené přáníčko (teď myslím to papírové, co se dává k narozeninám, kdyby v tom měl náhodou někdo zmatek) a na něm stálo, že po otočení knoflíku si můžu, po třikrát něco přát. A já si to schovávala. Po několik let jsem si svá přání střežila, jako poklad, a když bylo hodně úzko, tak jsem si přála, třeba zdraví pro babičku nebo tak. A odmítám uvěřit, že vyplnění mých vzácných přání byla jen náhoda.

    Vánoce. Jedno velké období splněných přání a zase se do nich vrátilo kouzlo, jak se mi narodily ségry. Věřím, že největším přáním pro ně stejně je, aby na ně Ježíšek hlavně nezapomněl. A já si zase přeju, aby ty mé dvě malé dámy ještě nevyrostly.

   Hlavně si lidičky, dávejte pozor, co si přejete. Když jsi třeba budete přát úplnou svobodu, musíte si být vědomi, jakou daň vás to bude stát. Na toto je jeden univerzální návod. Za každé své přání přidejte: a chci přitom být šťastný. A je to. To vlastně stačí, zase si toho nemusíte přát tolik, přece víte, jak to dopadlo s rybářkou z lahve od octa.

    A sem tam si přejte štěstí a zdraví i pro ostatní, ono se vám to určitě vrátí.

 
    Je ale pár lidí na planetě, kterým neumím přát samé hezké věci, ti, kteří strašně ublížili mně nebo mým blízkým. Takovým, přeju čas, kdy mi je nejhůř. Ale jen na chvíli.

   A to je pro dnešek vše, co mám na srdci, tak vám, lidem, co to čtete, přeju krásný a radostný den.

O bohu a tak

Je úplně jasný, že mám svýho anděla strážnýho a je malej a blonďatej, jako ten z obrázku, co nám visel na futrech, když jsem byla malá. A má hroznou rýmu, protože je tam nahoře velká zima. A jak že to, tak jistě, vím? To je jasný. Bez něj bych tady přece (se svojí nerozvážností, nemotorností a oběma levýma nohama) už přece dávno nebyla.

  Ten obrázek jsem milovala: „Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne, v noci, buď mi stále napomoci,“ četla jsem. A on byl a je, i když to se mnou občas není lehký.
Jak tak přemýšlím o andělech, přišla jsem na to, že moje babička je určitě anděl, pořád sedí v kytičkách, má bílé jemné vlásky a na všechny dohlíží, tak to je to anděl, jak vyšitý. A já jsem moc ráda, protože andělé jsou přece nedostatkové zboží.

  Věřím i v boha, jinak mi to všechno prostě nedává smysl. On si nás stvořil ke své zábavě. Pořád nás pozoruje, jako televizi, jak si právě vedeme, a když jsem hodně ztracení, trochu nás popostrčí správným směrem, a když se nám zrovna jó vede, tak nám hodí do cesty velký těžký kámen, abychom to neměli moc snadné a taky si na něj vzpomněli. A třeba nás točí pořád dokola a diví se, jak jsme strašně nepoučitelní. Musí mít hodně trpělivosti.
Ale na co čeká? Možná až jednou, za mnoho let se jeden člověk zastaví, nadechne a řekne si, já už tomu všemu rozumím, to je ale filuta. A on se jen usměje a tu obrazovku vypne. Ať to, prosím, není v tomhle životě, zatím mě ty dokola samé chyby, baví.

    Na náboženství mi ale pár věcí nesedí, proč jsou třeba pravidla, kdy spolu lidé mají nebo nemají spát, vždyť o nové lidi jemu přece jde, a proč nemáme pít alkohol, když nám to přinese radost. Ať se tomu životu alespoň zasmějeme, když zatím nevíme, proč vlastně žijeme. Asi založím vlastní církev, ať už nejsme tak bezbožná země. Spíše ne, ale stejně budu pít a na krku si s klidným svědomím nosit křížek. A tak mu dneska večer hezky poděkuju, že mě má rád a to přece má, vždyť by se mohla v minulosti jedna maličkost odehrát trošku jinak a já bych tu nebyla. A já tu jsem a mám dvě ruce a nohy a lidi, co mě mají rádi.

   Tak já ti teda děkuju, milý pane, mně to stačí (a vy byste také měli).

MILUJU

To je tak prima, že už je léto.

Přesně, miluju.

Hlavně se těším, až pojedu na vodu.

Vy taky jezdíte? Miluju od dětství.

Jé, oni mají zmrzku, šla bych do zmrzlinárny.

Miluju.

A co ty nemiluješ, prosímtě?

Hm.

   Strašně se mi líbí nová kampaň Kofoly (jsem totiž zapálený antiColista) s názem MILUJU. Jednoduchá, trefná, věcná. Navíc, co se týče mému vztahu ke Kofole, vlastně odpovídající. A tak vznikl i námět na dnešní článek, ono i to jaro k mluvení o lásce, úplně vybízí. 

    Já jsem se poprvé zamilovala v prvních minutách svého života, když mě dali mámě k prsu. Už tehdy jsem pochopila, co to je láska navždycky. Další „love boom“ přišlo hned pár momentů později, v podobě čokoládových očí mého táty. Myslím, že tehdy řekl něco ve smyslu: „Vítej, budulíne.“a já se rozhodla, že tohohle pána (tehdy spíše mladého muže), nikdy nezklamu.

    Co se týče první pravé kamarádské lásky, (a ta je stejně důležitá, jako kterákoliv jiná) ta mne dostihla na začátku první třídy, díky jedné copaté, pihaté Andulce. A tahle holčina, která se tak ráda předváděla, byla vždy ve všem napřed, a pořád nám vyprávěla vtipy, které „samozřejmě“ všechny vymyslela, zůstala mou kamarádkou dodnes. (Ale to že psala perem první, i když se vůbec nesnažila, a já se tak soustředila, až jsem si málem překousla jazyk, ji stejně nikdy nepřestanu závidět.)

    Taky se mi, o pár let později, dvě malé lásky narodili, teda ne mě fyzicky, ale pro mě, abych na tomto světě už nikdy nebyla sama. (Odpusťte ségry, ten materialismus.)

    Posunu se v mém životě dál a dostávám se k lásce v tom nejkonkrétnějším pojetí. K partnerství, chození, a taky k sexu. V tomto okruhu jsem se začala pohybovat, až v posledních letech, a tak stále tápu, učím se, poznávám a obdivuju. A i když vím, že partnerství má i odvrácenou, bolestnou stránku, za nic na světě, bych ten život v objetí, už neměnila. Člověk je zkrátka tvor párový, a já to (kupodivu) miluju. Miluju jeho.

    Miluju ale i spoustu dalších věcí: posečenou trávu, zvuk kytary, oheň, knížky, koncerty, gin, mého kocourka. Miluju, když prší, jak pak voní asfalt a když je hezky, jak jsou všichni veselí. Miluju žít a být na tomto světě. Paradoxně o lásce k věcem a momentům mluvím častěji, je to asi jednodušší.

   Nerada, ale přesto se jen letmo zmíním o nenávisti. Jako malá, jsem často říkala, jak nenávidím česání, toho kluka, co mě tahal za copy, nebo i rodiče, když mi něco zakázali. Dnes už jsem jinde, z toho slova mám velký respekt. Vždy ho mírním, třeba na (strašně) nemám ráda: strašně nemám ráda houby. Ale nechci nenávidět. Ani hady, ani mráz, ani toho pitomce, co mi tak ublížil. Asi si to slovo schovávám na něco, nebo někoho, kdo mi vezme to, co miluju.

   A taky miluju psát, a vést dlouhé úvahy o životě (u vína ovšem), a to je na nejlepší cestě, milovat i tenhle blog.

Na úvod

   Jela jsem po několika týdnech navštívit o víkendu maminku, a tak se stalo, že jsem místo tradičních, ranních, nedělních nevolností (způsobených večerní flaškou vína), seděla brzy ráno na verandě a jen jsem vnímala tu krásu jednoho z prvních, letních dní. A přemýšlela. O tom, co je v mém životě krásné a naplňující, o lidech, bez kterých by moje existence vůbec neměla smysl, o blížících se prázdninách… ale také o smutku a strachu, který k životu, tu a tam, prostě patří. A tak mě napadlo, že si po mnoha letech znovu založím blog. O mně, a o tom mém, střeštěném a nevyrovnaném životě. Doména dokonalyzivot.cz je podle mého stejně dávno zabraná, protože mi, díky všem těm lifestyle blogům a instagramům přijde, že v okolí žijí lidé jen samé dokonalé životy.

    A třeba budu psát o svých zážitcích a selháních, budu dlouze popisovat, co mě dělá šťastnou, nebo jak ráda chodím bosa. Budu si hrát na životního odborníka nebo spustím lavinu neslušných slov, o tom, jak to vše nemá smysl. A třeba budu ve psaní vytrvalá a přidám několik článků za pár dní, anebo nenapíšu měsíc vůbec nic. A tu si řeknu, že si nedám čokoládu, dokud to konečně nesepíšu, a pak si jí nejspíš stejně dám a přepadne mě úzkost, že jsem nejenom neschopná, ale i tlustá.

    Třeba se vám, lidem v mém okolí, bude sem tam zdát, že píší právě o vás a možná vás to někdy i pohorší. Pro tento případ mám ale jen dvě rady, zkuste se nad tím povznést, pravděpodobně to byla jen velmi nezdařilá legrace, anebo se pokuste věřit tomu, že podobnost s vámi je čistě náhodná, to bude vůbec nejlepší.

    A proč se do toho vlastně pouštím? Inu, asi s nadějí, že tam venku je dalších pár zoufalců, kteří mají občas pocit, že sami před sebou neobstojí, ale umí se životu stejně zasmát. A že se třeba najde někdo, komu můj blog udělá den alespoň o trochu veselejší. A kdybych měla dělat, svým psaním, veselejšího jen jednoho člověka na planetě, stálo by mi to za to.

 Tak mi držte palce.