Na úvod

   Jela jsem po několika týdnech navštívit o víkendu maminku, a tak se stalo, že jsem místo tradičních, ranních, nedělních nevolností (způsobených večerní flaškou vína), seděla brzy ráno na verandě a jen jsem vnímala tu krásu jednoho z prvních, letních dní. A přemýšlela. O tom, co je v mém životě krásné a naplňující, o lidech, bez kterých by moje existence vůbec neměla smysl, o blížících se prázdninách… ale také o smutku a strachu, který k životu, tu a tam, prostě patří. A tak mě napadlo, že si po mnoha letech znovu založím blog. O mně, a o tom mém, střeštěném a nevyrovnaném životě. Doména dokonalyzivot.cz je podle mého stejně dávno zabraná, protože mi, díky všem těm lifestyle blogům a instagramům přijde, že v okolí žijí lidé jen samé dokonalé životy.

    A třeba budu psát o svých zážitcích a selháních, budu dlouze popisovat, co mě dělá šťastnou, nebo jak ráda chodím bosa. Budu si hrát na životního odborníka nebo spustím lavinu neslušných slov, o tom, jak to vše nemá smysl. A třeba budu ve psaní vytrvalá a přidám několik článků za pár dní, anebo nenapíšu měsíc vůbec nic. A tu si řeknu, že si nedám čokoládu, dokud to konečně nesepíšu, a pak si jí nejspíš stejně dám a přepadne mě úzkost, že jsem nejenom neschopná, ale i tlustá.

    Třeba se vám, lidem v mém okolí, bude sem tam zdát, že píší právě o vás a možná vás to někdy i pohorší. Pro tento případ mám ale jen dvě rady, zkuste se nad tím povznést, pravděpodobně to byla jen velmi nezdařilá legrace, anebo se pokuste věřit tomu, že podobnost s vámi je čistě náhodná, to bude vůbec nejlepší.

    A proč se do toho vlastně pouštím? Inu, asi s nadějí, že tam venku je dalších pár zoufalců, kteří mají občas pocit, že sami před sebou neobstojí, ale umí se životu stejně zasmát. A že se třeba najde někdo, komu můj blog udělá den alespoň o trochu veselejší. A kdybych měla dělat, svým psaním, veselejšího jen jednoho člověka na planetě, stálo by mi to za to.

 Tak mi držte palce.