Je úplně jasný, že mám svýho anděla strážnýho a je malej a
blonďatej, jako ten z obrázku, co nám visel na futrech, když jsem byla
malá. A má hroznou rýmu, protože je tam nahoře velká zima. A jak že to, tak
jistě, vím? To je jasný. Bez něj bych tady přece (se svojí nerozvážností, nemotorností
a oběma levýma nohama) už přece dávno nebyla.
Ten obrázek jsem milovala: „Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne, v noci, buď mi stále napomoci,“ četla jsem. A on byl a je, i když to se mnou občas není lehký.
Jak tak přemýšlím o andělech, přišla jsem na to, že moje babička je určitě anděl, pořád sedí v kytičkách, má bílé jemné vlásky a na všechny dohlíží, tak to je to anděl, jak vyšitý. A já jsem moc ráda, protože andělé jsou přece nedostatkové zboží.
Věřím i v boha, jinak mi to všechno prostě nedává smysl. On si nás stvořil ke své zábavě. Pořád nás pozoruje, jako televizi, jak si právě vedeme, a když jsem hodně ztracení, trochu nás popostrčí správným směrem, a když se nám zrovna jó vede, tak nám hodí do cesty velký těžký kámen, abychom to neměli moc snadné a taky si na něj vzpomněli. A třeba nás točí pořád dokola a diví se, jak jsme strašně nepoučitelní. Musí mít hodně trpělivosti.
Ale na co čeká? Možná až jednou, za mnoho let se jeden člověk zastaví, nadechne a řekne si, já už tomu všemu rozumím, to je ale filuta. A on se jen usměje a tu obrazovku vypne. Ať to, prosím, není v tomhle životě, zatím mě ty dokola samé chyby, baví.
Na náboženství mi ale pár věcí nesedí, proč jsou třeba pravidla, kdy spolu lidé mají nebo nemají spát, vždyť o nové lidi jemu přece jde, a proč nemáme pít alkohol, když nám to přinese radost. Ať se tomu životu alespoň zasmějeme, když zatím nevíme, proč vlastně žijeme. Asi založím vlastní církev, ať už nejsme tak bezbožná země. Spíše ne, ale stejně budu pít a na krku si s klidným svědomím nosit křížek. A tak mu dneska večer hezky poděkuju, že mě má rád a to přece má, vždyť by se mohla v minulosti jedna maličkost odehrát trošku jinak a já bych tu nebyla. A já tu jsem a mám dvě ruce a nohy a lidi, co mě mají rádi.
Tak já ti teda děkuju, milý pane, mně to stačí (a vy byste také měli).
Ten obrázek jsem milovala: „Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne, v noci, buď mi stále napomoci,“ četla jsem. A on byl a je, i když to se mnou občas není lehký.
Jak tak přemýšlím o andělech, přišla jsem na to, že moje babička je určitě anděl, pořád sedí v kytičkách, má bílé jemné vlásky a na všechny dohlíží, tak to je to anděl, jak vyšitý. A já jsem moc ráda, protože andělé jsou přece nedostatkové zboží.
Věřím i v boha, jinak mi to všechno prostě nedává smysl. On si nás stvořil ke své zábavě. Pořád nás pozoruje, jako televizi, jak si právě vedeme, a když jsem hodně ztracení, trochu nás popostrčí správným směrem, a když se nám zrovna jó vede, tak nám hodí do cesty velký těžký kámen, abychom to neměli moc snadné a taky si na něj vzpomněli. A třeba nás točí pořád dokola a diví se, jak jsme strašně nepoučitelní. Musí mít hodně trpělivosti.
Ale na co čeká? Možná až jednou, za mnoho let se jeden člověk zastaví, nadechne a řekne si, já už tomu všemu rozumím, to je ale filuta. A on se jen usměje a tu obrazovku vypne. Ať to, prosím, není v tomhle životě, zatím mě ty dokola samé chyby, baví.
Na náboženství mi ale pár věcí nesedí, proč jsou třeba pravidla, kdy spolu lidé mají nebo nemají spát, vždyť o nové lidi jemu přece jde, a proč nemáme pít alkohol, když nám to přinese radost. Ať se tomu životu alespoň zasmějeme, když zatím nevíme, proč vlastně žijeme. Asi založím vlastní církev, ať už nejsme tak bezbožná země. Spíše ne, ale stejně budu pít a na krku si s klidným svědomím nosit křížek. A tak mu dneska večer hezky poděkuju, že mě má rád a to přece má, vždyť by se mohla v minulosti jedna maličkost odehrát trošku jinak a já bych tu nebyla. A já tu jsem a mám dvě ruce a nohy a lidi, co mě mají rádi.
Tak já ti teda děkuju, milý pane, mně to stačí (a vy byste také měli).
Žádné komentáře:
Okomentovat