MILUJU

To je tak prima, že už je léto.

Přesně, miluju.

Hlavně se těším, až pojedu na vodu.

Vy taky jezdíte? Miluju od dětství.

Jé, oni mají zmrzku, šla bych do zmrzlinárny.

Miluju.

A co ty nemiluješ, prosímtě?

Hm.

   Strašně se mi líbí nová kampaň Kofoly (jsem totiž zapálený antiColista) s názem MILUJU. Jednoduchá, trefná, věcná. Navíc, co se týče mému vztahu ke Kofole, vlastně odpovídající. A tak vznikl i námět na dnešní článek, ono i to jaro k mluvení o lásce, úplně vybízí. 

    Já jsem se poprvé zamilovala v prvních minutách svého života, když mě dali mámě k prsu. Už tehdy jsem pochopila, co to je láska navždycky. Další „love boom“ přišlo hned pár momentů později, v podobě čokoládových očí mého táty. Myslím, že tehdy řekl něco ve smyslu: „Vítej, budulíne.“a já se rozhodla, že tohohle pána (tehdy spíše mladého muže), nikdy nezklamu.

    Co se týče první pravé kamarádské lásky, (a ta je stejně důležitá, jako kterákoliv jiná) ta mne dostihla na začátku první třídy, díky jedné copaté, pihaté Andulce. A tahle holčina, která se tak ráda předváděla, byla vždy ve všem napřed, a pořád nám vyprávěla vtipy, které „samozřejmě“ všechny vymyslela, zůstala mou kamarádkou dodnes. (Ale to že psala perem první, i když se vůbec nesnažila, a já se tak soustředila, až jsem si málem překousla jazyk, ji stejně nikdy nepřestanu závidět.)

    Taky se mi, o pár let později, dvě malé lásky narodili, teda ne mě fyzicky, ale pro mě, abych na tomto světě už nikdy nebyla sama. (Odpusťte ségry, ten materialismus.)

    Posunu se v mém životě dál a dostávám se k lásce v tom nejkonkrétnějším pojetí. K partnerství, chození, a taky k sexu. V tomto okruhu jsem se začala pohybovat, až v posledních letech, a tak stále tápu, učím se, poznávám a obdivuju. A i když vím, že partnerství má i odvrácenou, bolestnou stránku, za nic na světě, bych ten život v objetí, už neměnila. Člověk je zkrátka tvor párový, a já to (kupodivu) miluju. Miluju jeho.

    Miluju ale i spoustu dalších věcí: posečenou trávu, zvuk kytary, oheň, knížky, koncerty, gin, mého kocourka. Miluju, když prší, jak pak voní asfalt a když je hezky, jak jsou všichni veselí. Miluju žít a být na tomto světě. Paradoxně o lásce k věcem a momentům mluvím častěji, je to asi jednodušší.

   Nerada, ale přesto se jen letmo zmíním o nenávisti. Jako malá, jsem často říkala, jak nenávidím česání, toho kluka, co mě tahal za copy, nebo i rodiče, když mi něco zakázali. Dnes už jsem jinde, z toho slova mám velký respekt. Vždy ho mírním, třeba na (strašně) nemám ráda: strašně nemám ráda houby. Ale nechci nenávidět. Ani hady, ani mráz, ani toho pitomce, co mi tak ublížil. Asi si to slovo schovávám na něco, nebo někoho, kdo mi vezme to, co miluju.

   A taky miluju psát, a vést dlouhé úvahy o životě (u vína ovšem), a to je na nejlepší cestě, milovat i tenhle blog.